Pro nás, kteří jsme strávili velkou část svého pracovního života s profesorem Ivo Haisem a vzpomínáme na něho, se zdá neuvěřitelné, že se narodil před 100 lety, 5. července 1918 v Praze.
Jako dítě žijící v pražském intelektuálním okruhu se znal s řadou našich významných osobností a rád své vzpomínky na toto období sděloval. Studoval na reálném gymnáziu a poté medicínu až do uzavření českých vysokých škol nacisty. Nacisté si nepřáli, aby měl český národ vysokoškolsky vzdělanou inteligenci, ale měli zájem na našem technickém vzdělávání, protože počítali s využitím Čechů ve válečném průmyslu. Proto mohl Ivo Hais v letech 1940-1942 absolvoval abiturientský kurz na chemické průmyslovce. V té době se poprvé blíže seznámil s biochemií, když v rámci praxe pracoval v ústředních laboratořích nemocnice Na Bulovce, kde měl na starosti vyšetření moče pacientů. Stojí za zmínku, že vyšetřoval i moč říšského protektora Heydricha, když byl po atentátu převezen na chirurgii. Prof. Hais vzpomínal, jak být celý pavilon vyklizen a okna byla zabedněna, protože Heydrich v horečce blouznil, že tam někoho vidí. Heydrichova moč prý po okyselení dávala podivnou oranžovou barvu, jejíž původ odhadl Hais na sulfonamid Prontosil.
Po většinu válečných let však Ivo Hais pracoval v chemicko-farmaceutických závodech B. Frágnera v Dolních Měcholupech. Zde uplatnil jak základy medicíny, tak i chemickou kvalifikaci. Ve Frágnerově firmě se účastnil i tajného výzkumu a vývoje našeho prvního penicilinu. O tomto výzkumu nám prof. Hais poutavě vyprávěl a srovnával také skutečnost s tím, jak byl později vývoj našeho prvního penicilinu prezentován ve filmu „Mykoin PH510“, který byl o prvním československém penicilinu později natočen.
Studium lékařství mohl dokončit až po válce. Řadu let pak pracoval ve Výzkumném a kontrolním ústavu Spofy (později VÚFB), jehož základem byly právě původní Frágnerovy závody. Zde rozvinul rozsáhlý výzkum v tématech, jimž se pak věnoval po léta (metabolismus Pelentanu, fotolýza riboflavinu, vylučování aminokyselin močí). Vedle práce ve farmaceutickém výzkumu byl tehdy zároveň nehonorovaným asistentem farmakologického ústavu lékařské fakulty a vedl disertační práce posluchačů přírodovědecké fakulty UK.
Na jeho vědeckou dráhu měl vliv vedle domácích podnětů (práce s J. V. Koštířem a volontérství v laboratořích Charvátovy III. interny a Jiráskovy I. chirurgie) zejména poválečný stipendijní pobyt v Biochemickém ústavu londýnské University College (1947-1948). Zde se seznámil s možnostmi využití chromatografie v biomedicínském výzkumu a po návratu do Československa se zasloužil o rozšíření papírové chromatografie u nás.
Celoživotní dílo prof. Haise v oblasti chromatografie je skutečně mezinárodního významu. Vedle vlastního výzkumu s využitím chromatografických metod byl autorem nebo spoluautorem řady referátů, učebnicových statí a monografií o chromatografii. Jeho Papírová chromatografie, kterou sepsal spolu s Karlem Mackem, patřila k základní literatuře každého pracovníka v chromatografii a vedle českých vydání se dočkala i překladu do pěti jazyků. Ještě před několika lety jsem zaznamenal tuto knihu v knižní poličce v pracovně chorvatské kolegyně.
V 50. letech objevil při spolupráci s Ústavem tělovýchovného lékařství Univerzity Karlovy přítomnost kyselinu urokanové v potu. Tato látka, která je derivátem aminokyseliny histidinu, je významným chromatoforem v epidermis, absorbuje ultrafialové záření v pásmech UVB a UVA. Má řadu dalších funkcí, mj. i funkci imunomodulační. Hais si ochranného účinku kyseliny urokanové vůči UV záření všiml a studium možnosti využití této látky při výrobě opalovacích krémů bylo pak částí jeho výzkumu. U nás k produkci opalovacího krému na této bázi nikdy nedošlo, avšak nezávisle na Haisovi se pravděpodobně tento princip realizoval v zahraničí a bylo od něj upuštěno pro vedlejší nebo nežádoucí účinky. Autor těchto řádků si totiž vzpomíná, jak v 90. letech při čekání na vlak na římském nádraží Roma-Termini pozoroval pohyblivou reklamu na nějaký nový opalovací krém, přičemž v textu bylo zdůrazněno: SENZA ACIDO UROCANICO! Tedy česky: Bez kyseliny urokanové!
Stojí za zmínku, že objev kyseliny urokanové v moči byl s ohledem na její rozsáhlé biologické účinky významnou světovou prioritou, avšak dokonce ani jeden ze současných hradeckých dermatologů v publikaci o medicínském významu této látky Haise vůbec nezmiňuje.
V roce 1961 spojil Ivo Hais svůj další život s Hradcem Králové. Od roku 1947 byl ženatý a vychovával dvě dcery, avšak z rodinných důvodů odešel z Prahy a přijal místo vedoucího Ústavu lékařské chemie a biochemie na hradecké lékařské fakultě. Pro zpestření uvádím, že v listopadu 1960 cestou do Hradce, kam vezl svůj vyplněný kádrový dotazník, přežil největší československé železniční neštěstí u Stéblové.
V Hradci Králové Hais v roce 1965 habilitoval a dále rozšířil svá výzkumná témata. Pro hradeckou vědu byl obrovským přínosem, avšak okolnosti, zejména „normalizace“ po roce 1968, značně omezily možnosti jeho dalšího vědeckého působení.
Bylo pro něho charakteristické, že se nesnažil soustředit své nové spolupracovníky a podřízené na svá vlastní majoritní výzkumné téma, nýbrž akceptoval jejich dosavadní výzkum, v němž velmi účinně radil. Navíc jej lákala i nová témata, která zadával svým tehdejším „aspirantům“, což byl v podstatě ekvivalent dnešních studentů doktorského studia.
Profesor Hais by byl schopen zásobit perspektivními vědeckými tématy celý výzkumný ústav, avšak všechna omezení vyplývající z tehdejšího politického režimu, tedy finanční, personální, přístrojová a rovněž jeho mírná, submisivní povaha neumožnily, aby se do takové pozice dostal. Sám si byl zřejmě své mimořádné kapacity vědom, protože zejména v poslední třetině svého života se zabýval životopisy úspěšných světových vědců a diskutoval o tom, co bylo základem jejich úspěchu.
Jako školitel a později jako starší kolega nás po léta zahrnoval výpisky a poznámkami k různým výzkumným problémům a my jako žáci, kteří jej plně uznávali, jsme tyto poznámky pokud možno četli a zařazovali do kartotéky se současným s pocitem provinění, že jsme schopni jim porozumět pouze částečně a nikdy nebudeme mít čas jím naznačenou tématiku výzkumně uchopit a dále rozvíjet. Nějaký čas nám také trvalo, než jsme pochopili, že slovní spojení „mělo by se udělat“ je vlastně naléhavá žádost určitý úkol splnit.
Při společné účasti na kongresech a odborných setkáních nám Ivo Hais přiděloval jednotlivé odborné sekce a dbal na to, abychom se jednání stále účastnili a referovali pak o obsahu příspěvků. Přestávek mezi jednáním pak vedle odborných diskusí s jinými účastníky využíval profesor Hais jako výtvarník k návštěvám místních galerií a památek, na nichž jsme ho doprovázeli.
Až do roku 1990 jsme se samozřejmě mohli zúčastnit vedle pravidelných sjezdů Československé biochemické společnosti pouze a výjimečně kongresů v sousedních bratrských zemích. Tak jsme v roce 1974 jeli trabantem na sjezd Federace evropských biochemických společností do Budapešti. Prostředky, které jsme mohli na cestu získat od zaměstnavatele, byly značně omezené, takže občerstvení podávané o přestávkách bylo pro nás významnou energetickou posilou. Jediná recepce, zahrnutá tehdy v Budapešti do účastnického poplatku, se konala v přepychovém budínském hotelu Gellért právě v době, kdy bylo nezbytné spolu s prof. Haisem dojet trabantem do Pešti, tedy na druhý konec města, a navštívit Maďarskou národní galerii. Zatímco galerijní sbírky byly skutečně pozoruhodné, po návratu jsme na prázdných recepčních stolech spatřili pouze malou sbírku několika zvadlých lístků zeleného salátu.
Kromě prezentací vlastních výsledků na vědeckých konferencích vyplývala pro Ivo Haise z funkce vedoucího katedry na lékařské fakultě též povinnost přednášet studentům. Přednášel rád, protože předávání vědomostí považoval za významnou součást činnosti vědce. Měl však problém pochopit, že zájem studentů o biochemii se omezoval maximálně na znalost základních faktů, nutných ke zkoušce, zatímco on se snažil podat obor v plném rozsahu přírodovědeckého studia biochemie. Občas přednášel i z čerstvých separátů vědeckých prací nebo z aktuálního čísla Annual Review of Biochemistry. Sám mimořádně inteligentní a vzdělaný, neodhadl zpravidla schopnosti a zájem publika a jeho přednášky byly příliš náročné.
Jako aspiranti jsme se jich v rámci vědecké přípravy účastnili a občas jsme byli využiti jako živé modely. Nezapomenutelné bylo předvádění hemoglobinového tanečku. Každému, kdo si z biochemie něco pamatuje je známo, že porfyrinová struktura, která je základem hemu, je zcela asymetrická. Tato asymetrie vzniká otočením jednoho ze čtyř jader. Nejdříve jsme tedy při předvádění tvořili čtyřčlenný kruh, držíce se za ruce, a tančili něco jako srbské kolo. Potom se jeden z nás na pokyn otočil k ostatním zády za současného přehození rukou, trochu jako při rockové figuře. Bylo to velmi názorné.
Prof. Hais se nikdy nevěnoval politice, avšak zaujímal konzistentní politické názory, které nebyly v souladu s „politikou strany“, jejímž členem ani nikdy nebyl. Po okupaci v roce 1968 se atmosféra na hradecké lékařské fakultě prudce změnila a Hais musel z politických důvodů fakultu opustit. Zejména díky děkanovi nově založené Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy prof. Květinovi, který si uvědomoval jeho cenu, mohl pokračovat ve své práci od roku 1970 jako vědecký pracovník katedry biochemie této fakulty. Profesorem se mohl stát až v roce 1992.
Na Farmaceutické fakultě již nemohl přednášet, avšak zpočátku vedl diplomové práce. Zejména však využil svých předchozích zkušeností z VÚFB a lékařské fakulty a přispěl významně jako konzultant svých mladších spolupracovníků k úspěšnému studiu biotransformace některých potenciálních československých léčiv a k studiu interakcí farmak s enzymy. Je škoda, že tehdejší úzké personální obsazení katedry při současné potřebě zajištění výuky několika předmětů neumožnilo už dále rozvíjet všechna Haisova vědecká témata.
Publikoval sám nebo se svými spolupracovníky asi 200 původních prací a krátkých sdělení, řadu souborných referátů a článků s odbornou tematikou a účastnil se jako autor na několika knihách.
O svém životě sepsal v roce 1978 text v rozsahu dizertační práce, nazvaný „Předběžný náčrt“. Tehdejší sekretářka katedry biochemie Farmaceutické fakulty paní Hrabětová jej tajně přepsala na psacím stroji a dali jsme jej svázat. Nejméně jeden výtisk se zachoval v zásuvce pracovního stolu autora tohoto textu a některé zde uvedené údaje byly na jeho základě upřesněny.
Jako vědecký pracovník, učitel a polyhistor ovlivnil profesor Hais vědecký, kulturně-společenský i osobní život mnohých z nás. Jako jeho mladší spolupracovníci jsme se domnívali, že vzhledem ke střídmému a aktivnímu životu nás všechny přežije, zemřel však pro nás zcela nečekaně v roce 1996 ve věku 78 let.
Za žáky a spolupracovníky
prof. MUDr. Jaroslav Dršata, CSc.