Prof. Hais pracoval na Farmaceutické fakultě UK od roku 1970 až do své smrti v roce 1996. Představoval šťastné spojení vědecké osobnosti s širokým kulturním a společenským rozhledem, pěstovanou sportovní zdatností a výtvarnými schopnostmi.
Výtvarná činnost prof. Haise vyvolává v pamětníkovi po letech příjemné a růžovějící vzpomínky na vzdálená 60. - 80. léta, asi jako když emigrantka Sabina v Kunderově „Nesnesitelné lehkosti bytí“ vzpomíná ve Švýcarsku na prvomájové průvody v pro ni už ztraceném Československu.
Jeho výtvarné dílo bylo rozsáhlé. Věnoval se několika způsobům výtvarného vyjádření a to kdykoliv, kdy na to měl čas a prostor. Na schůzích, při zkouškách a obhajobách, kdy jiní si do poznámkového bloku malovali maximálně čtverečky a kosočtverce, Ivo Hais kreslil portréty kolegů a zkoušených studentů tužkou nebo uhlem na kus papíru, na kterém si zároveň psal poznámky. My jsme na to byli zvyklí, zkoušené studenty to občas mohlo vyvést z míry. Tyto portréty pak rozdával, některé zakládal, ale pravděpodobně se bohužel nezachovaly. Na katedrálních oslavách kreslil tančící páry a někdy jsme se divili, co jsme na večírcích prováděli.
Barevné obrazy maloval Ivo Hais většinou „vodovkami“ a některé akvarely se zachovaly dodnes. Kromě zátiší měl rád jako předlohu různá zákoutí městské periferie, zejména malebné skládky a potemnělé uličky.
Haisova výtvarná tvorba patřila především k předvánoční atmosféře katedry. V této roční době Ivo Hais tvořil PF ve formě drobných linořezů. Pokud na to spolupracovníci měli čas (na rozdíl od prof. Haise většinou před závěrem roku šturmovali, aby byla včas odevzdána příslušná hlášení nebo uzavřen výzkumný úkol), mohli sledovat, jak se linořez pokryl barvou, položil se na papír a válečkem se tiskl, někdy vícebarevně. Výsledek býval velmi pěkný, každý rok jiný motiv. Větší díla a větší množství „péefek“ se tisklo v tiskárně lékařské fakulty v knihovně Na Hradě, kam jsme byli posíláni k doručení předlohy a vyzvednutí díla.
Jiný směr Haisovy tvořivosti představovaly dřevořezby. Vhodný kus dřeva nacházel kdekoliv, zdrojem dřeva byla mj. řeka Orlice, po které pluly občas krásné větve, vyvolávající výtvarníkovu fantazii, a pod vodou se vyskytovaly zajímavé kořeny, které již v sobě nesly určité vymezení budoucího tvaru ryby, hada nebo jiné obludy. Pro výchozí materiál bylo potřeba doplavat, zatímco kořeny získával prof. Hais tak, že se pro ně potápěl, což bylo nejméně jednou spojeno s úrazem hlavy.
Největším výtvorem dřevořezbářské činnosti Ivo Haise byl dosud existující „totem“ ve tvaru sloupu. Už si nepamatuju, jaký byl původ materiálu, možná starý telegrafní sloup. V souladu s atmosférou 60. let 20. století je zde vytvarován muž, patrně dělník, držící nad hlavou dítě. Úplně nahoře je pták, zřejmě holubice míru. Řadu let byl totem umístěn v botanické zahradě Farmaceutické fakulty. Hradečtí vojenští medici mi vyprávěli, že jim kdysi jeden osvětový pracovník z Vojenské akademie představoval tento výtvor jako ukázku kýče. Domnívám se, že zcela nespravedlivě. O tom svědčí i skutečnost, že byl „totem“ jednou ukraden jiným výtvarníkem, ale záležitost byla vyšetřena a dřevořezba vrácena na své místo. Poslední dvě desítky let byla umístěna blízko vchodu do Farmaceutické fakulty. Před zkázou tohoto díla jej zachránila pracovnice katedry biochemie Alena Pakostová, která upozornila autora tohoto vzpomínání na to, že skulptura je právě nakládána na auto směřující do sběrného dvora. Okamžitě byla přesunuta do osobního vozu a odvezena na bezpečné místo. Nyní zdobí předzahrádku venkovského domku a již existují fotografie Ing. Soukupa a také členů katedry biochemických věd, stojících před ní.
Kromě účasti na výstavách v Galerii Na Mostě bylo možno v roce 1986 ocenit průřez celoživotní výtvarnou činností profesora Haise na samostatné výstavě v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV.
Zcela zásadní byla účast prof. Haise na vzniku a provozu Galerie Na Mostě. Využití prostoru spojujícího dvě fakultní budovy k výstavám výtvarných děl byl pravděpodobně jeho nápad. Při vzniku, přípravě a provozu se samozřejmě významně podíleli doc. Václav Rusek a Ing. Jiří Soukup. Ten na fakultu přijížděl na staré plečce a s hokejovou přilbou na hlavě a celé dění kolem galerie bylo významným zpestřením šedivých 80. let. Tato trojice se občas hádala. Vzpomínám, že jsme s doc. Ruskem jednou čekali před vernisáží na hradeckém nádraží na nějakého vystavujícího výtvarníka, který nepřijel, asi kvůli desorganizačnímu omylu Ivo Haise. Doc. Rusek tehdy pravil Haisovi: „Pane docente, s vámi už nechci nic organizovat“. Ale jeli dál… Řadu let a dosud se na činnosti Galerie Na Mostě podílí paní Marie Rumlarová a paní Alena Pakostová, které se s Ivo Haisem znaly a byly jím do této práce vtaženy částečně pro výtvarné cítění a zejména pak pro pocit zodpovědnosti za osud tohoto výstavního prostoru.
Při návrhu dbal prof. Hais na detaily panelů. Např. velké dřevěné disky v rozích původních skleněných tabulí byly objednány u řezbáře na Malém náměstí, odkud je autor těchto řádků vezl na kole na fakultu a byly velmi drahé. Původní panely se bohužel nezachovaly, byly asi dvakrát vyměněny a nyní, po jinak velmi zdařilé rekonstrukci celého prostoru, byly nahrazeny zasklenými skříňkami připomínajícími někdejší síně dělnických a revolučních tradic.
Příspěvek prof. Haise ke scénáři výstav byl zřejmě rovněž podstatný, o čemž svědčí jedna z příhod:
Jedním z autorů, vystavených v 80. letech, byl Koloman Sokol, významný slovenský a později mexický grafik, který emigroval z Československa už v roce 1948. Nepochybně prof. Hais jako navrhovatel jeho výstavy předpokládal, že příslušné orgány nemají o existenci, politických postojích a emigraci Kolomana Sokola ani tušení, ale přepočítal se. Bylo z toho jakési vyšetřování a jednou se dokonce i mne, když jsem procházel do práce kolem vrátnice, ptal pracovník vrátnice, jehož spojení s STB se všeobecně přepokládalo, „co tím Sokolem měl doc. Hais na mysli?“. V té době však už Ivo Hais jako důchodce patřil v podstatě k „nedotknutelným“ a myslím, že právě podobné akce vyjadřovaly jeho drobný „odboj“ vůči režimu.
Na farmaceutické fakultě, stejně jako předtím na hradecké lékařské fakultě, zorganizoval prof. Hais výtvarný kroužek, v němž i pracoval. Občas byl také jeho jediným členem. Zde si výtvarníci sdělovali své zkušenosti, předváděli a někdy si vyměňovali vlastní díla. V době svého studia farmacie byl členem tohoto kroužku také dnes uznávaný malíř, grafik a fotograf Jan Měřička, který v Galerii Na mostě dosud opakovaně vystavuje. Pilným účastníkem těchto setkání výtvarníků býval i přednosta hradecké dermatovenerologické kliniky prof. Danda (otec naší absolventky a nyní profesorky Jarmily Vinšové), který vyřezával zejména z kůry, nebo Dr. Rudolf Príbyš, obvodní lékař, před lety vyhozený při politických prověrkách z hradecké lékařské fakulty. Výstavy drobných děl z Príbyšových sbírek se pravidelně konají v Galerii Na mostě i v těchto letech.
Zcela právem nesou každoroční výstavy výtvarných prací zaměstnanců Farmaceutické fakulty UK a jejich rodinných příslušníků jméno profesora Haise.
Za pamětníky
prof. MUDr. Jaroslav Dršata, CSc.