„Ráj z lůna pekelného, neboli zelené oko Evropy“
Ostrov Madeira se stal dalším cílem již 15. zahraniční cesty, kterou v touze za poznáním uspořádal pro své členy a příznivce Klub přátel ČFM. Zájezd se uskutečnil ve dnech 23. 5. – 31. 5. 2010 a zúčastnilo se 31 zájemců. Čtyři ženy byly doplněny CK.
Je známo, že Madeira („ilha da Madeira = ostrov dřeva“) spolu s Kanárskými, Kapverdskými a Azorskými ostrovy tvoří oblast zvanou Makaronésie, a ta je nejzápadnější částí Evropy. Ostrov byl vytvořen vulkanickou činností a příznivá subtropická poloha a vliv Atlantiku umožnila nazývat Madeiru ostrovem květů a věčného jara. Tak se podařilo obyvatelům vytvořit z ostrova barevný ráj, a tedy proč bychom se s ním neseznámili!
Přistáli jsme na ploše 2 800 m dlouhé, která leží v moři na 180 sloupech až 80 m vysokých a k tomuto manévru musí mít pilot zvláštní praxi. Ubytovali jsme se v hlavním městě Funchalu (odvozeno od fenyklu) v hotelu Orca Praia s černou pláží z vulkanického písku. Našim cílem bylo nejen turistické poznávání vrcholků hor až 1862 m vysokých, jež rozdělují ostrov na dvě klimatická území a slouží jako lapače mraků, tak s tím související úžasný systém zavlažovacích kanálů, tzv. levád, které jsou spojeny i skalními tunely. Je jich na 200 a měří 2 150 km a 40 km je v tunelech. Chůze po nich je adrenalinový zážitek, když vysoko v horách se držíte lanka a chodníček je třicet cm široký s pohledem na vodopády a do propastí, který vyvolává závrať a úzkost. Odřeninám, či boulím na hlavě jsme se také nevyhnuli. Naštěstí i návštěvu Pekelného kotle, po zvlášť nebezpečné cestě, jsme absolvovali bez úhony. Loni zde byl smrtelný pád.
Dalším naším zájmem byla květena a příroda, když dvě třetiny ostrova jsou označeny za „Madeirský přírodní park“, který s částí původního vavřínového lesa je zapsán v kulturním dědictví UNESCO. Ostrov je známý mnohými přírodními parky a my jsme navštívili dva. Botanickou zahradu s malou Zoo s papoušky, želvami a bílými pávy, kde se na ploše 8 ha pěstuje na 3 000 druhů rostlin, z nichž některé rostou jenom na ostrově. Dále Tropickou zahradu s jezírky a vodopády, která slouží i jako klimatické lázně. Je zde fascinující sbírka minerálů a v orientální části se nachází japonský chrám a jezírka s barevnými rybami koi. V zeleni jsou vavříny, cedry, cykasy, olivovníky, ságové palmy a orchidejová zahrada. Hlavní cesta je lemována kachlovými azulejos se 40 vyobrazeními portugalských dějin.
K povinnosti patřila návštěva kostela Panny Marie v Monte, kde je pochován poslední rakouský císař a český nekorunovaný král Karel I. Panoval od roku 1916 a zde 1. 4. 1922 v nuceném exilu zemřel velmi mladý na zápal plic. Jeho socha stojí před kostelem po nedávném vatikánském blahořečení. Samozřejmě k našim zájmům patřila návštěva lékáren. Dvě doporučené se některým podařilo nalézt. Jedna je se starším interiérem z poloviny minulého století Botica Inglesa a novější Dois Amigos. Jinak není, co dodat. Všechny dnes vypadají stejně jako v celé EU!
K dalším zajímavostem patřila návštěva Muzea madeirského vína. Je to spíše obchod a vinárna v historických prostorách bývalé stáčírny a sklepů rodiny Blandy’s, kde seznamují návštěvníky s historií vyhlášeného madeirského vína. Rovněž jsme nemohli vynechat návštěvu místní tržnice s fantastickým výběrem květin a ovoce a s bohatstvím ryb a darů moře. Ze sakrálních staveb to byla katedrála Sé. Je sídlem biskupa a byla první portugalskou katedrálou v zámoří. Trojlodní bazilika má vedle hlavního oltáře ještě osm postranních kaplí. Vše bohatě zlacené, což potvrzuje, že ostrov měl bohaté zisky z cukrové třtiny, a to do doby, než dobyli Brazílii.
K zážitkům patřila i návštěva poloostrova Sao Lourenco, což je nejvýchodnější divoký výběžek ostrova, s dramatickou přírodní scenérií. Silné větry dokáží nepřipraveného chodce vyvést z rovnováhy. Nedovolí vyrůst žádné vyšší vegetaci a krajina z nedostatku vláhy je zbarvená různými odstíny hnědé, žluté a okrové a připomíná tak skotskou Vysočinu. Při občasném dešti se však krásně zazelená.
Posledním významným zážitkem byla návštěva městečka Santana. Je 42 km od Funchalu a proslulé díky svým malebným lidovým domkům Casas de Colmos, které jsou kryty doškovou střechou, sahajícím téměř až na zem. Celkově působí neobyčejně pestře a upraveně. Spolu s pečlivě udržovanými květinovými zahrádkami se staly nejčastěji fotografovaným objektem na ostrově.
Pro zájemce a historiografii zaznamenáváme i trasy levád a ušlé kilometry. Celkově jich bylo 57 km. Pro úplnost je třeba říci, že slabší povahy občas túru vynechaly (ženy), ale nelitovaly, protože CK zajistila odpovídající a méně náročný program. Naši nejstarší účastnici je již 83 let a v mnohém předčila mladší. I v opalování nahoře „bez“. Letící pták nesoucí v zobáku rybu jí upustil přímo do bazénu a nastal podvodní lov J.
První den začínal zastávkou na Pico de Facho s výhledem na letiště a pobřeží. Na nejvýchodnějším, nejslunnějším větrném a schodovitém terénu Ponta da Sao Lourenco jsme došli k oáze Casa de Sardinho a po cestě obdivovali krásné výhledy na lávové vyvřeliny a geologicky zajímavé útvary. Mnozí se nejen znavili, ale i připálili. Vždyť jsme klimaticky v Africe a i příjemných 22 °C dalo pokožce zabrat! Trasa měřila 7 km. Večer jsme strávili nejen sledováním, ale i zapojením se do tanců místní folklorní skupiny.
Druhý den jsme navštívili pstruží farmu a potom se z vesnice Riberio Frio vydali po pěkných Levada da Portela a Levada do Furado do Portely. Cesta vedla třetihorním pralesem Laurissilva a měřila 11 km. Zpátky jsme se zastavili v Monte, kde většina zkusila dnes již jen turistickou atrakci, jízdu po asfaltu ve vyhlášených proutěných saních vedených krojovanými domorodci.
Třetí den se konala návštěva města, zmińovaných zahrad a dalších zajímavostí. Jedna dvojice absolvovala výlet na západní část ostrova, přes vesničku Camara de Lobos, kde je druhý nejvyšší mořský útes světa Cabo Girao. K tomu patřilo i koupání ve slaných vodách lávových jezer na pobřeží u Porto Moniz.
Čtvrtý den jsme vyjeli na náhorní plošinu Paúl de Serra, kde se nalézá výchozí bod nejznámější madeirské levády do Risco a 25 Fontes. První z nich vedla k „nebezpečnému“ vodopádu a druhá k jezírku, do kterého stéká údajně 25 pramenů. Na cestě zpátky nás čekal průchod 700 metrů dlouhým tunelem. Poprvé jsme využili zakoupené čelové svítilny. Trasa byla 10 km bez úhony.
Pátý den nás čekala krásná hřebenovka na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo (1862 m.n.m.). Byl to nejnáročnější výstup s 2 460 schody (a ještě 3 poslední do autobusu!) se spoustou stoupání a klesání po impozantní stezce vybudované ve skalním masívu a samozřejmě s kratšími tunely. Vyšli jsme z Pico do Arieiro (1 818 m.n.m., vítr a 8°C) odkud nás nádherná panoramatická cesta dovedla přes Pico do Gato (1 780 m.n.m.) až na Pico Ruivo. Posledních 200 m bylo již jen pro vytrvalé a bez batohů! Odtud jsme sešli do Achada de Teixeira (1 592 m.n.m.), kde nás čekal autobus. Cestou zpět jsme se zastavili k občerstvení a pokochání se krásou domečků v malebném městečku Santana. Trasa byla celkem 10 km.
Šestý den jsme se vydali na severovýchodní část ostrova do Pico das Pedras, odkud vede Levada do Caldeirao Verde, která nás dovedla třetihorním pralesem přes strže, nízkými tunely a vodopády až k Zelenému (Pekelnému) kotli Caldeiro Verde. Krásný několik desítek metrů vysoký vodopád dopadající do zeleného jezírka byl odměnou za tu námahu. Trasa je podle místních cca 19 km. Odpočinek na příjemném ranči u parkoviště jsme osladili předběžnými zprávami o výsledku voleb v ČR.
Sedmý den byl určený pro volnou rehabilitaci, který většina strávila jako v jiné dny, koupáním a opalováním se v moři nebo bazénu. Počasí nám skutečně přálo.
Osmý den jsme sbalili kufry, dárky a za ranního kuropění odletěli do Prahy, kde nás čekal šok v podobě zimy a deště. Bez úhony jsme vše přestáli, boule našeho VIP člena zmizela a domů dorazili všichni v pořádku. Spokojenost byla kupodivu se vším, a to včetně služeb průvodkyně Šárky Cerhové a Zuzany Chmelové z kanceláře CK Fischer v Praze.
Účastníci se dožadují nejen další zahraniční cesty, ale i domácích setkání, a tak o tom bude rozhodnuto na 4. Shromáždění členů, které se bude konat ve dnech 24. – 26. září v Kutné Hoře v hotelu U kata.
Vše organizoval a zapsal dne 3. 6. 2010 účastník
Petr R. Palouš, předseda Klubu přátel ČFM.